Dámská mikina AIR SERVICE, která udělá radost každé ženě. Ženě, která miluje letectví. Od české značky Antonio v provedení s dlouhým rukávem a zapínáním na zip.
Specifikace:
100% bavlna, látka 320 g/m2
Aerotaxi na Island
Letecká přeprava osob se po druhé světové válce rozvíjela velmi slibně. Provozoval jsem vlastně taxislužbu v oblacích. Aerotaxi bylo sice poměrně drahé, ale byl to rychlý transport z místa na místo. Lidé s námi cestovali za výnosným obchodem, za poznáním, za láskou… A to prakticky za jakéhokoli počasí. Samozřejmě existovaly výjimky, kdy meteorologická situace byla za hranicí možností jak stroje, tak pilota. Snažili jsme se neriskovat, ale současně maximálně vycházet vstříc požadavkům našich zákazníků.
Zaměstnával jsem v té době několik šikovných pilotů, ale létal jsem i sám, zejména tehdy, když byla cesta něčím zajímavá. Jako třeba přelet na Island, který si u mě zákazník objednal na jaře roku 1948. Island je nádherná země, létal jsem tam velmi rád. Ale je také velmi drsná, proto jsem dlouho před letem pečlivě sledoval vývoj počasí.
Předpověď byla slibná, tedy předpověď pro Anglii. Během cesty se počasí mělo začít kazit, a čím blíže k Islandu, tím mělo být horší. Upozornil jsem na to zákazníka, přesněji zákazníky, protože se jednalo o manželský pár, který se na Island vydal podepsat důležitou obchodní smlouvu. Žena váhala, ale muž, který byl ve vztahu zjevně vedoucí osobností, trval na svém. Ve stanovený den jsme tedy vzlétli.
Předpovědi se vyplnily. Zatímco u pobřeží Anglie vládlo příjemné počasí pozdního léta, čím více jsme se blížili k největšímu evropskému ostrovu, tím více se do nás opíral vítr. Husté mraky snížily viditelnost na minimum, z moře se zvedala mlha. Bylo složité rozeznat tu a tam alespoň obrysy ostrova. Mířili jsme na letiště v Reykjavíku, ale začínal jsem mít pochyby, zda se nám tam podaří přistát. Na návrat do Anglie ale v nádrži nebylo dost paliva. Žena začala být hysterická, což atmosféře v kabině rozhodně neprospělo. Chvílemi se modlila, chvílemi hlasitě plakala. Její muž mlčel, ale v obličeji byl bílý jako křída.
Dnes elektronické přístroje umožňují letadlům přistávat za nulové viditelnosti, ale my jsme se v krizových situacích museli spolehnout výhradně na své smysly a letecké umění. Vizuální kontakt s terénem byl podstatnou podmínkou bezpečného přistání, jenže já ho tehdy neměl. Ale přistát jsem musel, šlo o život. Zoufale jsem v husté mlze hledal alespoň nějaký záchytný bod. Očima jsem se pokoušel proniknout šedobílou clonou a už jsem pomalu ztrácel naději, když se mi najednou začalo zdát, že vidím obrysy hornaté krajiny. A opravdu, mlha se začala trhat. Vítr, který rozehnal mlhu, ale způsobil silné turbulence, letoun se houpal, propadal se do vzdušných propastí a zase se zvedal. Do toho se spustil silný déšť, ale hlavně, že jsem viděl! V kabině byl klid, žena zjevně trpěla tak silnou nevolností, že to utišilo její nářky. Se zavřenýma očima se opírala se o rameno svého pobledlého manžela. Na rozdíl od svých pasažérů jsem byl nyní už v pohodě. Věděl jsem, že přistaneme v pořádku v Reykjavíku tak, jak bylo domluveno, což se taky stalo.