Jak naznačuje název, knížka pojednává o lidech a technice patřící nerozlučně k létání. Co je obsahem, vystihují následující řádky ze závěrečné statě – Místo doslovu:
„Předkládané dílo, v němž jsem dostal „poslední slovo“, je v letecké literatuře naprosto výjimečné a zaslouží si několik poznámek.
Dosud se autoři a vydavatelé věnovali jen leteckým útvarům a jednotkám a ti, kteří pro ně zabezpečovali veškerý pozemní servis, zahrnující nepřeberné množství úkolů z nejrůznějších oblastí a oborů zůstávali mimo okruh zájmu. Rozhodnutí popsat více jak šedesátileté období výstavby leteckých zabezpečovacích útvarů a jednotek bylo od autora velice odvážné. Záběr časového období od r. 1945 až po dnešek je „sousto“, na které si dosud netroufli ani profesionální historici. Autor stručnou formou popisuje chronologii výstavby jednotlivých složek pozemního zabezpečení. Jde o vyvážené rozložení na letecké technické a radiotechnické zabezpečení a v té spoustě zmíněných útvarů jsou uvedeny základní informace jako otevřený název, dislokace, krycí číslo a doba existence. Nechybí popis organizačního složení v různých obdobích a předepsané tabulky počtů. Zřejmě v letecké literatuře vůbec poprve je v knize i ob-sáhlá informace o jednotkách zvláštního určení – tzv. rotách „S“. Text je doplněn několika stovkami fotografií používané zabezpečovací techniky, včetně typů a verzí, o nichž jsem už i já slyšel jen od tehdejších pamětníků. Mezi tím množstvím techniky letištního zabezpečení jsou typy doslova prehistorické (tzv. kořistní) a to, že skutečně sloužily dokonce u mého mateřského praporu dokladuje autor jejich evidenčním číslem /vojenskou poznávací značkou, uváděnou v rozkazech o přidělení řidiči. Prostředky radiotechnického zabezpečení jsou tak, jak byly postupně zařazovány k útvarům. Jsou zde i ty nejstarší spojovací a radiolokační stanice “po Luftwaffe“, celá řada používané techniky dovezená ze SSSR a nechybí ani ty, které byly z naší výroby – zejména letištní přistávací radiolokační systémy. Čtenář zde najde i ty nejmodernější systémy, zasazené v současnosti na základnách Kbely, Čáslav a Náměšť/O. V knize jsou uvedeny kompletní “rodokmeny“ letištních praporů, přehled 30 stálých letišť s popisem základních dat o dráhovém systému, o leteckých i zabezpečovacích útvarech na nich dislokovaných. Nechybí ani letiště záložní – uvádí základní informace o poloze, druhu a směru VPD na 23 z nich, rozmístěných na území Čech a Moravy, což uspokojí nejširší okruh čtenářů – pa-mětníků.
Myslím, že se autor rozhodl správně, když popsal CELÉ letectvo a osobně jsem opravdu velmi rád, že po knihách „Říkali mu Korea“ a „11. stíhací INVAZNÍ“ se mu podařilo úspěšně završit „trilogii“ vzpomínkou na ty, které přesně vystihuje v názvu, tedy na ty, BEZ NICHŽ BY SKUTEČNĚ NEVZLÉTLI, za což mu patří můj obdiv a poděkování.
Vám čtenářům pak přeji, aby knížka přispěla k poznání dosud neznámého úseku života v našem letectvu a současníkům ze služeb podpory letectva úctu k tradicím předchůdců i hr-dost na vlastní práci“.