Dopravním pilotem v Libyi a Indonésii
Vážení čtenáři, máte v ruce knihu mého velkého přítele a kolegy od ČSA a z Indonésie, pana Jana Kopičky. Ne vždy byl mým přítelem. Pamatuji se na náš první společný let do Sofie, kdy byl mým prvním důstojníkem, neboli 2. pilotem, jak je komu libo. Na palubě jsme měli teprve polovinu cestujících, druhá polovina se trousila jako švábi na pivo. Jednak díky bezpečnostní kontrole, jednak díky nákupům na poslední chvíli. S tím se prostě nedá nic udělat. Tak jsem si objednal kávu u stevardek a otevřel denní tisk. „Ty s tím jako nebudeš nic dělat?“ ozvalo se z pravé sedačky. Užasle jsem se na Honzu podíval a ptám se ho: „A co jako? To mám běhat po hale s cedulí, aby se laskavě dostavili na let, nebo mám jít na security a pomáhat jim šacovat cesťáky?“ „No takové kapitány mám nejradši, co na všechno kašlou, jen sedí, pijou kafe a čtou noviny!“ A to mi došla trpělivost: „Panáčku, za to nejsem placen a ani odpovědnost není na mé straně. Ty jsi zde jako druhý pilot?“ „To jsem.“ Povídá Honza. „Tak si dělej svou práci, nemáš ještě zapnutý vyhřívání oken a za to jsi placen. Ne za kritiku kapitána, ty vole, jinej by tě za to vynesl v zubech!!“ A v duchu jsem si říkal – Bože, co to vzali zase za lumena? Názor na něj jsem změnil až v Indonésii, kam jsem dorazil k firmě Lion Air, na jeho přemlouvání a přemlouvání nebožtíka Capt. Ing. Ivana Pavelky, společně s Capt. T. Burešem. A nebýt Honzíka, naše první kroky v exotické zemi by byly mnohem a mnohem těžší. Honza nám se vším neuvěřitelně pomohl – ať už s nastavením počítačů nebo mobilů na firemní poštu, neb tam se jinak nekomunikuje a my už jako příslušníci starší generace s tím máme občas menší problémy, nebo s vysvětlováním, jak to u téhle company všechno funguje. I s místní kulturou, jak se chovat, kde jsou které obchody, které budeme potřebovat atd. atd. Nezištně, ochotně, kdykoliv, čtyřiadvacet hodin denně. A to tam měl rodinu, dvě malé děti. Tam jsem teprve poznal, že pod slupkou lehce nevrlého, občas nepochopitelného chlapa, je dobré srdce kamaráda. Když odešel z Indonésie, zůstalo po něm mírné prázdno, které se už nezacelilo.
Nyní už je Honza dál, než já. Sice stále jako první důstojník, ale na mnohem větším letadle a létá do destinací, o kterých už si já ve svém věku mohu nechat jen zdát. A to kapitánství u něj už taky bude v cuku letu. Díky Honzovi vznikly i moje knihy – Paměti starého práškaře. To on mne k tomu dokopal. Honzův styl psaní je však trochu odlišnější. A tak, jako člověk musí přijít na chuť kávě či vínu, musí přijít i na chuť Honzově letoře a jeho způsobu psaní, který mu tak trochu závidím. A pak bude odměněn nevšedním zážitkem z četby a poznáním, čím vším si musel Honza a mnozí další projít při cestě do vysněného kokpitu dopravního letadla. Přeji čtenářům hodně příjemných chvil s touto krásnou knihou a Honzovi ještě mnoho a mnoho šťastných hodin tam nahoře, nad oblaky. Váš „Starý práškař“ Capt. Ing. Jan Juračka
Opustit práci dopravního pilota, anebo se vydat do neznáma? Přijmout službu v ostrovní říši plné bizarností a s prastarým Boeingem přistávat na místech jako je Makassar, Kendari nebo Pontianak. Kdo si chce splnit sny o krásném ručním létání, musí současně žít v srdci ohromného asijského města plného prachu a špíny a na štědrý den mít puštěnou naplno klimatizaci. Nahoru a dolů, každodenní rutina vzdušných autobusáků a taky vzlety a sestupy na životní pouti kořeněné dobrodružstvím.
Rok vydání:
2018